Udržitelnost zdraví a lidské psychiky

Koho neuzdraví léky,
toho uzdraví příroda.
(Hippokratés z Kósu,460 p.n.l. – 377 p.n.l.)

     Člověk je jednou z mnoha větví stromu - přírody. Cítí se zdravý jen tehdy, je-li v pořádku celý strom. Snaží-li se být nejsilnější větví stromu a zastínit ostatní větve - živočichy, rostliny - dochází nutně k tomu, že poškozuje sám sebe. Stane se totiž to, že strom ztrátou a poškozením svých větví onemocní a společně s ním onemocní nakonec i jeho rádoby nejsilnější větev - člověk.

     Význam péče o životní prostředí roste úměrně s vlivem člověka na přírodu. S všestranným rozvojem lidských aktivit dochází ke zvyšování tlaku na využívání přírodních zdrojů.

     Pro zvyšování kvality života není rozhodujícím faktorem pouze hospodářský růst, ale též kvalita prostředí, ve kterém člověk žije. Na zvyšování kvality životního prostředí má klíčový vliv úroveň povědomí občanů o ekologických souvislostech lidské činnosti.
Prostřednictvím výchovy a osvěty je zapotřebí vytvořit informační systém, který povede ke zvýšení zájmu občanů o životní prostředí a který přispěje k výraznějšímu zapojení všech občanů do řešení environmentálních problémů a uvědomování si důsledků konání a chování jednotlivce i celého společenství.

     Lidská psychika je složitý organismus, který potřebuje k životu určité prostředí.
Jsou to jednak látky nezbytné pro výživu organismu, jednak veškerá skutečnost, bez které by duševní život neexistoval. Zdravý organismus se prostředí přizpůsobuje, ale také ho může pozměnit a přizpůsobit svým potřebám.
Vnímaví jedinci budou vždy vnímat to, co vyžaduje daná situace. A pokud se lidé dokážou naladit na to, co vyžaduje daná situace, pak dochází k tomu, co si lidé uvnitř tolik přejí.
Prožívání je vnitřní subjektivní dění, vnitřní svět, který je známý jen jedinci samému,
vytváří si subjektivní vztah k tomuto světu.

V prožívání každého člověka se odráží:
• vnější svět
• postavení v čase (datum, hodina, minuta)
• životní čas (věk)
• postavení v prostoru (kde)
• postavení ve společnosti (kdo je)
• že něco prožívá a že to prožívá on

     Převážná většina populace žije ve městě, užívá si výhod civilizace a neuvědomuje si, že jim to přináší kromě výhod také značné nevýhody. Nevýhody, které často v rytmu dnešního stylu života ustupují do pozadí tak daleko, že se na ně skoro až zapomíná.
Největší problém je v tom, že lidé z měst ztrácejí zájem žít zdravě. Ve městech je velice zhoršená kvalita vzduchu oproti venkovu. Nejvíce se na tom podílí městská doprava. Lidé jezdí radši auty, než aby použili MHD. Také některé průmyslové komplexy produkují značné množství škodlivin, i když exhalace často nedosahují mezních limitů. Mezní limity řeší akutní škodlivost, ale neřeší dlouhodobé škodlivé působení na organismus člověka. Další velký problém je změna zažitého způsobu života směrem k nezdravým činnostem. Lidé např. zřídka chodí pěšky. Také hluk a světla ve městech nejsou dobrá pro náš organismus. Hygienický limit hluku je v noci 40 decibelů. Na spoustě míst je ale tento limit hluku nedosažitelný. Staré paneláky mívají často špatnou hlukovou izolaci, a když jsou navíc postavené vedle rušné silnice nebo vedle nádraží, tak se obyvatelé s opravdovým tichem mohou rozloučit. Může ho ale také narušit bezohledný soused, to už ale není jen problém měst ale problém veškerých sídel.

     Světelné emise nám narušují přirozené biorytmy. Ve dne světlo, které podporuje aktivitu organismu, a v noci by měla být tma. Jenže pouliční osvětlení, množství aut, poutače a reklamy, to vše nám v noci ve městech často svítí přímo do oken. Takovéto rušivé vlivy negativně působí na naší psychiku a my jsme pak nervózní, podráždění a může za to úplná maličkost jako příliš mnoho světla v noci.
Výchova, osvěta a vzdělávání se provádějí tak, aby vedly k myšlení a jednání, které
je v souladu s principem trvale udržitelného rozvoje, k vědomí odpovědnosti za udržení kvality životního prostředí a jeho jednotlivých složek a k úctě k životu ve všech jeho formách. (Zákon č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny)
Princip trvale udržitelného rozvoje formulovala ministerská předsedkyně Norska G. H. Brundtlandová v roce 1987: „Udržitelný rozvoj je takový rozvoj, který uspokojuje potřeby současnosti bez ohrožování možností budoucích generací uspokojovat své vlastní potřeby“.